Sans Papers ve Francii

Přečtěte si dobrý článek o nelegálních imigrantech v Paříži. Zde je pozadí, statistiky a analýza. Pozadí: Francie má problém s nelegálními imigranty, kteří přicházejí z Afriky a dalších částí světa. Jižně od hranic s Francií leží Alžírsko, které bylo kdysi její kolonií. Statistiky: Vládní odhady uvádějí, že počet nelegálních imigrantů ve Francii se blíží 400 000; země za poslední dvě desetiletí deportovala více než polovinu tohoto počtu, ukazují oficiální statistiky. Prezident Nicolas Sarkozy byl zvolen v roce 2007 se slibem zpřísnění imigrační politiky; jeho vláda má v roce 2009 za cíl vyhostit 27 000 osob bez papíru, což je zhruba trojnásobek ročního průměru z doby před 10 lety.

Francie však zůstává v porovnání s ostatními evropskými národy relativně štědrá. Země každoročně uděluje občanství přibližně 150 000 žadatelům, což ji řadí na druhé místo v Evropské unii. V roce 2008 obdržela a vyhověla více žádostí o azyl než kterýkoli jiný národ na kontinentu, uvádějí vládní čísla a čísla OSN. Analýza: Francouzi se domnívají, že je lepší přivést profesionální migranty z Indie než nevzdělané a nekvalifikované migranty, kteří jsou většinou nelegální. Proto zavádějí víza, jako je povolení pro talenty a dovednosti. Přečtěte si celý článek New York Time níže: 11. října 2009 V Paříži bez dokladů a snaha o zviditelnění Autor: SCOTT SAYARE PAŘÍŽ — 2 000 nelegálních imigrantů utábořených v tomto prázdném skladu se neschovává.

Právě naopak. Tito Západoafričané, Turci, Pákistánci a Číňané udělali vše pro to, aby zviditelnili svůj tábor, rozlehlou kolonii matrací, kartonů, dek a betonu na adrese rue Baudelique 14 v 18. obvodu. Každou středu pochodují, rozdávají letáky, věší transparenty a doufají, že získají podporu veřejnosti, když se ucházejí o legální status státu. Je to však riskantní krok, vědomé přiznání viny: zdánlivě koketují s deportací. „Pokud to má přijít, přijde to – je to osud,“ řekl šestatřicetiletý Moussa Konte, který sem přijel z Mali před devíti lety.

Vědomě se usmál. „Ale stejně preferuji, aby tomu tak nebylo.“ Lidé, známí jako „sans-papiers“ – lidé bez dokladů – mají odvážný přístup, ale v žádném případě ne neobvyklý. Nelegální pracovníci zde pravidelně pořádají stávky a požadují, aby jim zaměstnavatelé zajistili povolení k pobytu. A imigranti se už léta násilím dostávají do francouzských kostelů, vládních úřadů a na univerzity a odmítají odejít bez záruky, že budou zvažováni k „regularizaci“.

Tábor na Rue Baudelique je však téměř bezkonkurenční, a to jak co do rozsahu, tak i viditelnosti. Vláda však zatím nepodnikla žádné kroky k jeho uzavření. „V praxi ve Francii například neprovádíme policejní kontroly ve veřejných azylových domech, kde je spousta uprchlíků bez papíru,“ uvedla Marie Lajusová, mluvčí pařížské policejní prefektury. Totéž platí pro tábory, jako je ten na Rue Baudelique, dodala; policie často vyjednává o odchodu imigrantů z takového místa bez deportací. Uprchlíci bez papíru se pro vládu již dlouho ukazují jako nepříjemná záležitost. Zatímco mnoho Francouzů požaduje zpřísnění omezení nelegální imigrace, která je všeobecně vnímána jako kolosální zátěž pro státní služby, vládní opatření proti uprchlíkům bez papíru si historicky vysloužila veřejné pokárání.

Francouzi stále hrdě označují svůj národ za kolébku lidských práv a Francie zůstává baštou sociálního aktivismu; odbory v zemi se také chopily kauzy bezpapírů a zapsaly je do bohaté francouzské tradice dělnických bojů. „Francie zůstává vstřícnou zemí, i když zpřísňuje svou imigrační politiku,“ řekl Djibril Diaby, vůdce sdružení bezpapírů, které pařížský tábor zorganizovalo. Do Francie přišel ze Senegalu v roce 1999 a doklady obdržel v roce 2003. Pan Diaby, 35 let, nyní moderuje čtvrteční ranní rozhlasovou show s názvem „Hlas bezpapírů“. Imigranti začali přicházet na Rue Baudelique 17. července. Asi 1,200 lidí přišlo hromadně z administrativní budovy poblíž náměstí Republiky.

Roční okupace v tomto táboře vynesla 126 povolení k pobytu, která se dají každoročně obnovit – což je sice typicky skromný úspěch, ale přesto se jedná o úspěch. Deportován byl pouze jeden muž, který se údajně vrátil do Paříže. V novém táboře dostávají povolení k pobytu každý den jeden nebo dva lidé bez papíru, uvedli organizátoři. Zpráva o jejich úspěchu se rozšířila a imigranti se hrnou do Rue Baudelique z celého pařížského regionu: od poloviny července jich podle organizátorů dorazilo dalších asi 800.

„Tohle je poprvé, co vidíme tak šílené množství lidí,“ řekl pan Diaby. Na otázku, proč imigranti žijící v táboře nebyli shromážděni a posláni pryč, vybuchl smíchy. „Je to trochu překvapivé,“ připustil. Paradoxně se ale zdá, že je to právě jejich viditelnost, která je chrání. „Mohou provádět kontroly totožnosti na ulici, zastavovat lidi na ulici,“ řekl s odkazem na policii, která běžně zadržuje osamělé bezpapírové. „Masové zatýkání, na to Francouzi nejsou připraveni. Francouzská národní veřejnost by to nepřijala a vláda to ví.“ Vládní odhady uvádějí, že počet nelegálních imigrantů ve Francii se blíží 400 000; země za poslední dvě desetiletí deportovala více než polovinu tohoto počtu, ukazují oficiální statistiky.

Prezident Nicolas Sarkozy byl zvolen v roce 2007 se slibem zpřísnění imigrační politiky; jeho vláda má v roce 2009 v úmyslu vyhostit 27 000 žadatelů o azyl, což je zhruba trojnásobek ročního průměru z doby před 10 lety. Francie však ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi zůstává relativně štědrá. Země každoročně uděluje občanství přibližně 150 000 žadatelům, což ji řadí na druhé místo v Evropské unii. V roce 2008 podle vládních údajů a údajů OSN obdržela a schválila více žádostí o azyl než kterákoli jiná země na kontinentu. A žadatelé o azyl se těší obzvláště silné podpoře od levicových politických stran ve Francii a mocných odborů, kde je hluboce zakořeněna populistická ideologie.

Pro samotné bezpapírníky zůstává svržení buržoazie v nejlepším případě vzdálenou záležitostí. Z Mali, Pobřeží slonoviny a Sierry Leone, ale také z Ukrajiny, Kurdistánu a Bolívie – celkem 19 zemí v táboře – většina z nich přijela se skromnějšími aspiracemi. „Přišel jsem nakrmit svou rodinu a sebe,“ řekl Nouha Marega, stydlivý muž, kterému je 32 let. „Přišel jsem si pro život.“ 11. července 2001 pan Marega opustil Mali přímým letem do Paříže s tříměsíčním vízem a s ničím jiným. Od té doby pracoval ve stavebnictví, lil beton a v recyklačním závodě, kde třídil plastové lahve svými dlouhými, štíhlými prsty.

Pan Marega, vychovaný na lesklých fotografiích pařížských pozlacených památek a velkolepých bulvárů, řekl, že nikdy nečekal, že se ocitne ve skladu, bez práce – byl propuštěn v polovině srpna, jak uvedl, poté, co požádal svého zaměstnavatele o místo na plný úvazek – a stále bez dokladů. Většina lidí bez dokladů v táboře na Rue Baudelique pracuje načerno, uvedli, a vydělávají šest až osm eur za hodinu, což je ekvivalent 8.80 až 11.80 dolarů (zákonná minimální mzda je 8.82 eura, neboli 13 dolarů). Jiní pracují pod jmény legálních přátel. A většina z nich uvádí, že platí daně – platby sociálního zabezpečení jsou jim automaticky sráženy z výplaty, ačkoli nemají přístup k odpovídajícím dávkám.

Neustálý proud mužů, většinou Afričanů, pohybujících se většinou unavenou chůzí nádeníků, proudí dovnitř a ven z domu číslo 14 na ulici Baudelique. Navzdory snaze přilákat pozornost veřejnosti se většina energie bezpapírníků věnuje každodennímu životu. Sousedé říkají, že jejich přítomnost byla málo cítit, ale vyvolala debatu. „Nemůžeme snést všechnu tu bídu světa,“ řekl 54letý Fabian de Villars, učitel tělocviku, který kouří za sebou, u půllitru piva Record v nedaleké kavárně Le Flash. „Za měsíc jich přijde o 300 víc.“

Pan de Villarsův výrok je zde běžnou záležitostí. Dodal však: „Někdo, kdo přijede do Francie pracovat a pak sem přiveze rodinu, mi nevadí.“ Takový byl i případ malijského imigranta pana Maregy. Vypráví svůj příběh rodině a přátelům, což je varování pro ty, kteří sní o Francii, stejně jako kdysi on, jako o přívětivém a snadno vydělaném ráji. Ale nedají se odradit, řekl. „Myslí si, že tu máme krásný život se vším, co potřebujeme. I když jim říkáme, že nesmí přijet, nevěří nám.“