Sans Papers ve Francii

Přečtěte si dnes dobrý článek o nelegálních imigrantech v Paříži. Zde je pozadí, statistiky a analýzy. Pozadí: Francie má problém s nelegálními přistěhovalci, kteří přicházejí z Afriky a dalších částí světa. Jižně od hranic Francie leží Alžírsko, které bylo kdysi jeho kolonií. Statistiky: Vládní odhady umístily francouzskou populaci nelegálních přistěhovalců blízko 400,000 2007; země za poslední dvě desetiletí deportovala více než polovinu tohoto počtu, ukazují oficiální statistiky. Prezident Nicolas Sarkozy byl zvolen v roce 27,000 se závazkem zpřísnit imigrační politiku; jeho vláda usiluje o vyloučení 2009 10 bezpapíráků v roce 150,000, což je asi trojnásobek ročního průměru z doby před 2008 lety. Ale Francie zůstává ve srovnání s jinými evropskými národy poměrně štědrá. Země uděluje občanství ročně asi XNUMX XNUMX žadatelům, což ji řadí na druhé místo v Evropské unii. V roce XNUMX obdržela a vyhověla více žádostem o azyl než kterýkoli jiný národ na kontinentu, podle čísel vlády a OSN. Analýza: Francouzi se domnívají, že je lepší přivést profesionální migranty z Indie, než mít nevzdělané a nekvalifikované migranty, kteří jsou většinou nelegální. Proto zavádějí víza jako Talent & Skills Permit. Přečtěte si celý článek New York Time níže: 11. října 2009 V Paříži bez papírů a hledání viditelnosti SCOTT SAYARE PARIS – 2,000 XNUMX nelegálních přistěhovalců tábořících v tomto prázdném skladišti se neskrývá. Právě naopak. Tito západní Afričané, Turci, Pákistánci a Číňané udělali vše, co mohli, aby propagovali svůj tábor, rozlehlou kolonii matrací a lepenky, přikrývek a betonu v 14, rue Baudelique, v 18. okrsku. Každou středu pochodují, rozdávají letáky, vyvěšují transparenty a doufají, že získají veřejnou podporu, když žádají stát o právní status. Je to však hazard, vědomé přiznání viny: zdánlivě koketují s deportací. "Pokud to má přijít, tak to přijde - je to osud," řekl Moussa Konte (36), který sem přijel z Mali před devíti lety. Nasadil vědoucí úsměv. "Ale stále bych raději, kdyby tomu tak nebylo." Známí jako „sans-papiers“ – lidé bez papírů – jejich přístup je odvážný, ale v žádném případě není neobvyklý. Ilegální pracovníci zde pravidelně pořádají dělnické stávky a požadují, aby jim jejich zaměstnavatelé zajistili povolení k pobytu. A po léta si imigranti násilně pronikají do francouzských kostelů, vládních úřadů a univerzit a odmítají odejít bez záruk, že budou považováni za „regularizaci“. Tábor Rue Baudelique však téměř nemá obdoby, a to jak z hlediska rozsahu, tak viditelnosti. Vláda ale neudělala žádný krok k jejímu uzavření. „V praxi ve Francii neprovádíme policejní kontroly například ve veřejných útulcích, kde je spousta sans-papierů,“ řekla Marie Lajus, mluvčí pařížské policejní prefektury. Totéž platí pro tábory, jako je ten v Rue Baudelique, řekla; policie často vyjednává odchod imigrantů z takového místa bez deportací. Bezpapírování se již dlouho ukázalo být pro vládu nepříjemným problémem. Zatímco mnoho Francouzů požadovalo zpřísnění omezení nelegálního přistěhovalectví, které je široce považováno za kolosální odčerpávání státních služeb, vládní akce proti sans-papiers historicky vyvolaly veřejnou výtku. Francouzi stále hrdě označují svůj národ za místo narození lidských práv a Francie zůstává baštou sociálního aktivismu; kauzu bezpapírů převzaly také odborové svazy v zemi a zapsaly je do bohaté francouzské tradice bojů pracujících. "Francie zůstává vstřícnou zemí, i když zpřísňuje svou imigrační politiku," řekl Djibril Diaby, vůdce asociace sans-papiers, která zorganizovala pařížský tábor. Do Francie přišel ze Senegalu v roce 1999 a své doklady obdržel v roce 2003. Pan. Diaby, 35, nyní moderuje čtvrteční ranní rozhlasovou show s názvem „The Voice of the Sans-papiers“. Imigranti začali do Rue Baudelique přicházet 17. července. Asi 1,200 jich přišlo hromadně z administrativní budovy poblíž Place de la République. Celoroční okupace tam získala 126 povolení k pobytu, která lze každoročně obnovovat – což je typicky skromný úspěch, organizátoři připustili, ale přesto úspěch. Deportován byl pouze jeden muž, který se údajně vrátil do Paříže. V novém táboře dostávají povolení k pobytu každý den jeden nebo dva sans-papiere, uvedli organizátoři. Zpráva o jejich úspěchu se rozšířila a přistěhovalci se do Rue Baudelique hrnou z celého pařížského regionu: od poloviny července jich podle organizátorů dorazilo dalších zhruba 800. "Je to poprvé, co jsme viděli tak šílený počet lidí," řekl Mr. řekl Diaby. Na otázku, proč nebyli přistěhovalci žijící v táboře zatčeni a posláni pryč, vybuchl smíchy. "Je to trochu překvapivé," připustil. Zdá se ale, že je paradoxně chrání právě jejich viditelnost. "Mohou provádět kontroly totožnosti na ulici, zastavovat lidi na ulici," řekl s odkazem na policii, která běžně zadržuje osamělé sans-papiere. "Hromadné zatýkání, Francouzi na to nejsou připraveni." Francouzské národní mínění by to nepřijalo a vláda to ví.“ Vládní odhady umístily francouzskou populaci nelegálních přistěhovalců blízko 400,000 XNUMX; země za poslední dvě desetiletí deportovala více než polovinu tohoto počtu, ukazují oficiální statistiky. Prezident Nicolas Sarkozy byl zvolen v roce 2007 se závazkem zpřísnit imigrační politiku; jeho vláda usiluje o vyloučení 27,000 2009 bezpapíráků v roce 10, což je asi trojnásobek ročního průměru z doby před XNUMX lety. Ale Francie zůstává ve srovnání s jinými evropskými národy poměrně štědrá. Země uděluje občanství ročně asi 150,000 XNUMX žadatelům, což ji řadí na druhé místo v Evropské unii. V roce 2008 obdržela a vyhověla více žádostem o azyl než kterýkoli jiný národ na kontinentu, podle čísel vlády a OSN. A sans-papiers měli obzvláště silnou podporu od francouzských levicových politických stran a mocných odborových svazů, kde populistická ideologie zasahovala hluboko. Pro samotné sans-papierery zůstává svržení buržoazie přinejlepším vzdálenou starostí. Z Mali, Pobřeží slonoviny a Sierry Leone, ale také Ukrajiny, Kurdistánu a Bolívie – celkem 19 národů v táboře – většina z nich přijela se skromnějšími aspiracemi. "Přišel jsem nakrmit svou rodinu a sebe," řekl Nouha Marega, stydlivý muž, kterému je 32. "Přišel jsem si pro život." Dne 11. července 2001 zemřel Mr. Marega odjel z Mali přímým letem do Paříže s tříměsíčním vízem a ničím jiným. Od té doby pracuje ve stavebnictví, lití betonu a v recyklačním závodě, kde svými dlouhými štíhlými prsty třídí plastové lahve. Mr. Marega řekl, že nikdy neočekával, že by žil ve skladišti, bez práce – byl propuštěn v polovině srpna, řekl poté, co požádal svého zaměstnavatele o místo na plný úvazek – a stále bez papírů. Většina bezpapíráků v táboře Rue Baudelique podle nich pracuje pod stolem a vydělává šest až osm eur za hodinu, tedy ekvivalent 8.80 až 11.80 dolaru (zákonná minimální mzda je 8.82 eur nebo 13 dolarů). Jiní pracují pod jmény legálních přátel. A většina tvrdí, že platí daně – platby sociálního zabezpečení jsou jim automaticky strhávány z výplat, ačkoli nemají přístup k odpovídajícím výhodám. Stálý proud mužů, většinou Afričanů, pohybujících se většinou unavenou chůzí nádeníka, proudí dovnitř a ven ze 14, rue Baudelique. Navzdory jejich snaze upoutat pozornost veřejnosti je většina energie sans-papierů věnována každodennímu životu. Sousedé říkají, že jejich přítomnost byla málo citelná, ale vyvolala debatu. "Nemůžeme přijmout všechnu bídu světa," řekl Fabian de Villars, 54 let, učitel tělocviku, který kouří řetěz, přes půllitru Record v nedaleké kavárně Le Flash. "Za měsíc se objeví dalších 300 lidí." Pan. de Villars's je zde běžný refrén. Ale dodal: "Někdo, kdo přijede do Francie pracovat a později přivést svou rodinu, to mě netrápí." Takový byl případ Mr. Marega, malijský přistěhovalec. Vypráví svůj příběh rodině a přátelům a je varováním pro ty, kteří sní o Francii, stejně jako kdysi on, jako o pohostinném ráji pro snadné peníze. Ale nedají se odradit, řekl. „Myslí si, že tady máme krásný život se vším, co potřebujeme.